MÝTY V PSYCHOTERAPII 
Velice rozšířeným mýtem je přesvědčení, že odemykat 13. komnaty duše je nebezpečné. Tento názor je v lidech hluboce zakořeněný již od doby, kdy podobné výstrahy dával Freud. Já jsem ale přesvědčen, že ohleduplné, metodické odkrývání psýchy – takové jež zpřístupňuje všechny vrstvy mozku – je jediným způsobem, jak se zbavit hluboce vžitých vzorců chování a dlouhodobých, zdánlivě bezdůvodných příznaků. Je vskutku zvláštní, že psychoterapie dodnes podléhá zastaralé náboženské představě, že v člověku sídlí běsi, k nimž není radno se přibližovat. Představa nevědomí jako říše plné fantastických stvůr, temných zlovolných sil, které je lepší nechat spát je čirý mysticismus. Pravda je mnohem prozaičtější. Když zavádíme naše klienty do nejzazších hlubin jejich nevědomí, na žádné démony jsme tam nenarazili. Jediné co nacházíme jsou vzpomínky – vzpomínky na prožité události. Bolestné, trýznivé vzpomínky, ale vzpomínky, s nimiž se dá žít. Proces spojení se s vtištěnou vzpomínkou nazývám „primárním prožitkem“. Ta část vzpomínky, jež v době, kdy k traumatu došlo, nemohla být integrována, bude systém trvale poškozovat, dokud si jí neprožijeme znovu. Takové znovuprožití je ale možné, až když je člověk starší, silnější a zralejší. Dospělý jedinec má dost sil na to, aby se své bolesti postavil čelem. Mezi nespočtem současných terapeutických metod stále nacházím jen jednu, která dokáže zbavit pacienta neurózy, je jí propojování nižších a vyšších vrstev vědomí a pravé prefrontální oblasti mozku s levou – což se v obou případech neobejde bez znovuprožívání bolesti. Není nic prostšího, nic očistnějšího než prožít si svůj pocit a nic úlevnějšího než vrátit systému jednotu – konečně smířit tělo s duší. Tím, že si prožijeme např. pocit nechtěnosti, umožníme sami sobě znovu přijímat lásku. Dovolíme si naplno prožívat.
Primární terapie
Arthur Janov
PŘÍPADOVÁ STUDIE 
Narodil jsem se zesláblý. Anestetika, která podali mé matce, proudila z jejího těla do mého, aby mě usmrtila. Tak jsem to vnímal: že se mě něco snaží zabít. Po císařském řezu, který mě zachránil před smrtí způsobenou tím uměle navozeným kómatem, mě opakovaně plácali a máčeli střídavě v horké a studené vodě, aby mě přivedli k životu.
Nedali mi čas, abych se z toho vzpamatoval, dal se dohromady, zotavil se.
Čekali, že budu normální dítě, nebo spíš, že budu úžasné, dokonalé dítě, na které budou moct být pyšní. Já ale potřeboval odpočívat a aby se o mě pečovalo, ne plnit něčí očekávání. Jak vůbec může mít jakékoli nároky na dítě, které právě přišlo na svět?
Celý život utíkám do minulosti. Minulost mi vždycky připadala lepší než přítomnost. Vzpomínám si, jak jsem jako roční nebo snad ještě menší nemluvně ležel v bytě, kde tehdy nejspíš bydleli moji rodiče. Pamatuji si, že jsem tam byl sám, v postýlce, ve ztichlém pokoji, zatímco venku bylo teplo a slunečno. Ale hlavní je to, že jsem byl sám a připadal jsem si hrozně opuštěný. Cítil jsem zvláštní melancholii, která je dodnes v pozadí všech mých pocitů, stesk po minulosti. V tom stesku cítím touhu vrátit se domů, někam, kde mi bude dobře a kde mě ten smutek přejde.
tak začali moje deprese, a pak už to bylo jenom horší. Myslím, že to, po čem jsem toužil, byl ve skutečnosti návrat do lůna, kde panovala dokonalá jednota, o vše bylo postaráno a hlavně jsem nikdy nebyl sám. vím, že ani tam to nebylo ideální,protože matka pila alkohol a kouřila, ale proti té bezbřehé samotě, kterou jsem zažíval později, mi tam bylo mnohem lépe. Nechtěl jsem nic jiného, než aby naši byli rádi, že mě mají, zvlášť otec. Snažil jsem se být takový, jakého mě chtěli mít, a ještě lepší. Celý život vlastně dělám všechno jen proto, abych se jim zavděčil – když nepočítám to, jak jsem se choval v pubertě, kdy jsem dostal vztek a začal se bouřit. Leitmotivem mého života, který se stále opakuje znovu a znovu v tisíci podobách, je, že si zakazuju pocit slabosti a hraju drsňáka. Slabost vnímám jako ohrožující: vždycky se děsím, že jí na mě druzí poznají a začnou se mi vyhýbat. Nedokážu se jí odevzdat, na její překonávání jsem už vynaložil obrovské množství energie. čas od času jsem se jí neubránil a poddal se jí, ale nikdy jsem se jí úplně neodevzdal, protože z té černé díry bych se už nikdy nevyhrabal, je pro mě jako smrt. Vždycky jsem cítil, že se mnou není něco v pořádku. A platilo to dvojnásob: zaprvé proto, že jsem se tak narodil, a za druhé proto, že jsem nikdy nesplňoval očekávání, která do mě vkládala rodina. Věřím, že lidi (a vlastně i zvířata) v sobě mají naprogramovaná určitá očekávání. Jedním z nich je i to, že dítě vyjde z matky ven porodními cestami a že porod prožijí oba spolu. Když porod neprobíhá, jak má, dítě cítí, že něco není v pořádku, a ten pocit v sobě ponese dlouho, dokud si ho nerozřeší. Takže i já jsem měl celý život pocit, že se mnou není něco v pořádku a opravdu to tak bylo: nenarodil jsem se dobře a necítil jsem se tak. Porod byl naopak velice komplikovaný, takže později ve mě dokonce vzklíčil pocit, že jsem se neměl narodit vůbec, že jsem měl umřít.
Něco dokázat pro mě bylo vždycky dvakrát těžší než pro ostatní, kteří takové trauma nemají. Nejen, že jsem musel podávat stejné výkony jako ostatní, ne-li lepší, ale zároveň jsem musel přemáhat ten zdrcující pocit únavy a slabosti. Čekalo se ode mě, že budu ve všem vynikat. Ani rodiče, ani nikdo jiný netušil, že jsem se narodil s obrovským deficitem, takže potřebuju pomoc, péči, časté pauzy, nižší nároky atd. Čekalo se, že budu ve všem vynikat a zdánlivě nebyl důvod, proč bych neměl. Z jejich pohledu jsem neměl žádný hendikep. Takže když se mi vyniknout nedařilo, znamenalo to, že se mnou něco není v pořádku, což bolelo dvojnásob. A když už jsem v něčem přece jen vynikl,bralo se to jako samozřejmost. neměli tušení, že mě to stojí dvakrát víc energie,úsilí a starostí než většinu lidí. Takže jsem celý život bojoval s tím příšerným, zdrcujícím pocitem a dojmem, že se mnou není něco v pořádku, že jsem horší než ostatní atd. Sebemenší nezdar mě srazil na kolena, protože ve mě otevřel tuhle pandořinu skříňku. Můj systém se snažil normalizovat, takže mě k tomu pocitu neustále vracel, abych si ho mohl prožít znovu a rozřešit ho. Proto jsem si pořád říkal, že jsem nula, že jsem zoufalec, s kterým nikdo nechce nic mít, protože nemá žádné nadání, žádné schopnosti, je prostě k ničemu, jen pro ostudu, a nikdo ho nemůže mít rád a nikdo se s ním nebude chtít přátelit. Celý život jsem si přál jen jedno: mít možnost se zastavit, nadechnout se, chvilku si odpočinout…moct začít znovu, a tentokrát si počínat správně.
Čas od času jsem vyrazil na flám, kde jsem se opíjel a bral drogy. Nejradši jsem měl kokain, protože mi dával energii, pocit všemohoucnosti a otupoval city. Pak jsem to vždycky „utnul“, nechal se profackovat realitou, která byla stejně krutá jako moje duševní kocovina, trochu jsem se otřepal a mohl začít znovu. Přesně tak probíhal i můj porod, včetně těch drog. A při tom všem jsem nějak stíhal podnikat, skoro každý den chodit do posilovny, hrát v kapele a střídat jednu holku za druhou.
Takže jsem vyčerpaný. Což je podstata deprese. Je to pocit způsobený tím, jak se prvotní trauma s vysokou valencí vkrádá do vědomí, zatím co potlačovací systém dělá, co může, aby ten nesnesitelný pocit udržel v nevědomí. Člověk se musí vnitřně umrtvit, aby se těmhle traumatickým pocitům ubránil. Platí za to ale znecitlivěním a hlubokou melancholií, steskem po normálním životě. Všichni se rodíme s očekáváním normálního života. Nějakým záhadným způsobem víme, co bychom měli cítit a jací bychom měli být, a když takoví nejsme, propadáme melancholii – protože zkrátka nežijeme tak, jak víme, že bychom měli žít.