Psychologie

REICHOVY CHARAKTEROVÉ TYPY – charakterový „pancíř“
S rostoucím množstvím zkušeností Reich vyslovil hypotézu o charakterovém pancíři. Nemocní ztěžují úzdravení „celou svou podstatou“ – jinými slovy svým „charakterem“. Pancíř charakteru se při léčbě manifestuje jako „odpor charakteru“. Vznik charakterového pancíře vysvětluje Reich jako výsledek souhry dynamických psychických sil. Působící pudy vyvolaly proti působící obrannou reakci. Těchto reakcí a proti reakcí je
v osobnosti klienta velmi mnoho. Jsou uloženy různě hluboko v mnoha vrstvách podle toho, v jaké době byl vybojován konflikt, který je v pozadí. Reich tyto vrstvy přirovnává k vrstvám geologického podloží. Vybojovaný konflikt zanechává v osobnosti stopu, která se projeví jako takzvaná
„kalcifikace charakteru“. V této souvislosti se o vývoji osobnosti Reich vyjadřuje takto: „Funkčně antagonická jednota pudu a obrany umožňuje současně uchopit aktuální i rané dětské zážitky. … Celý svět minulé zkušenosti žije ve tvaru přítomného postoje charakteru. Osobnost každého jedince je funkčním součtem všech minulých zkušeností.“ Udržovat tento charakterový pancíř je nesmírně energeticky náročné, Reich
tvrdí, že energie která udržuje tento pancíř pohromadě je destruktivita. Pacienti odpovídali na jakékoliv narušení rovnováhy mezi pudy a obranami hlubokou nenávistí. Tuto nenávist Reich začal chápat také jako formu charakterové obrany – odporu. Shapiro ve své studii píše, že Reich
odmítl myšlenku, že pacientův odpor by mohl být přisuzován nevědomým sebedestrukčním cílům. Spíše trval na tom, že odpor je produktem sebeochraňujících motivů.
Psychická i somatická obranná složka slouží k jednomu stejnému účelu. Chrání jedince před utrpením z prožívání konfliktů pudů, potřeb a frustrací ze strany společnosti. Zrodila se tak myšlenka, že psychický obranný charakterový postoj má své fyzické vyjádření v podobě svalového pancíře
Reich si pokládal otázku, jak zdůvodnit silnou destruktivitu, která obranný charakterový pancíř drží pohromadě. Odpověď na otázku našel v potlačované sexualitě a agresi. Začal tento aspekt podrobněji klinicky zkoumat a po několikaleté práci přišel s vysvětlením, že destruktivita vázaná v charakteru není nic jiného než vztek, který člověk pociťuje nad frustrací v životě z nedostatku sexuálního uspokojení. Toto vysvětlení
může být považováno za příliš zjednodušující, nicméně musíme si uvědomit, v jaké době Reich žil a jak byla sexualita tabuizované téma. S vysokou pravděpodobností způsobovala duševní konflikty. Dále je nutné podotknout, že Reich dále rozvíjel některé myšlenky svého učitele Freuda, v jehož učení
zaujímala sexualita také významné místo. Domnívám se, že v dnešních dnech mohou být příčiny neurózy vysvětlovány i jinak, přesto však přiznávám Reichovu vysvětlení váhu.
Zajímavé je podívat se ještě na aspekt destruktivity – emocí vzteku a agresivního chování z jiného úhlu. Na jedné straně je to přirozená reakce na pokus rozrušit charakterovou obranu, která jedince chránila a umožňovala mu fungovat, uspokojovat své potřeby a zároveň dostát nárokům společnosti. Ovšem je zde i druhý aspekt. „Budu-li destruktivitu považovat za sílu, která má moc přetvořit formu, dospěji k faktu, že destruktivita je síla
s kreativním potenciálem.“ Emoce vzteku a agrese jsou z energetického hlediska značně nabité a silné, mohou
jedince silně energetizovat. Viděno touto optikou není destruktivita negativní, ale je silou, která může jedince pozitivně měnit.

REICHOVY CHARAKTEROVÉ TYPY – vznik charakteru
Vznik charakteru z hlediska vývoje základních lidských potřeb.
(Je to výčet fází procesu formování charakterových obran, který zahrnuje tyto prvky: „vrozené lidské potřeby, charakteristické formy jejich neuspokojování (frustrace) a následná charakterologická řešení, k těm se dostaneme v dalších článcích.) Reichova psychologie tvoří základ z kterého vycházím ve své praxi s klienty spolu s dalšími.
1. Sebepotvrzení (sebeurčení) – organizmus vyjadřuje svoje základní potřeby, přirozené právo pulzovat expanzí a kontrakcí. Konkrétně se jedná o právo existovat, právo mít potřeby, právo separace a nezávislosti, právo rozhodovat o sobě, právo milovat a milovat sexuálně. Jsou to základní potřeby a frustrace jedné každé z nich determinuje vznik určitého typu charakteru.
2. Negativní reakce prostředí – sociální prostředí,nejčastěji rodiče, neguje tyto základní potřeby nebo jsou tyto potřeby uspokojovány nedostatečně. Když je niterná energie blokována, vyvolává to přirozenou organizmickou reakci.
3. Reakce organizmu – přirozená reakce organizmu spočívá ve vyvolání příslušného afektu nelibosti například zlosti nebo strachu. Malé dítě dává tímto způsobem svému rodiči zpětnou vazbu, že je třeba změnit chování k dítěti. Pokud se změní, je vše v pořádku a dítě nevytváří patologickou negaci.
4. Sebepopření – nastává, když je negativní reakce prostředí stálá a reakce organizmu ji není schopna modifikovat. V této fázi je důležité upozornit, že nyní začíná obranný (v jistém smyslu patologický) proces, zde se tvoří obranná charakterová struktura. Za prvé malé dítě vzdá boj o sebepotvrzení a potlačí svou touhu žít, zmrazí své potřeby, zadusí svou autonomii, popře svou potřebu podpory a
zadrží svou lásku. A za druhé také potlačí veškeré reakce organizmu, potlačí sociálně nepřijatelné emoce vzdoru, strachu, vzteku atd. Strategie sebepopření mohou být různé, podle toho, v jakém vývojovém stádiu se nachází ego jedince. Mohou být primitivní, pokud negativní reakce prostředí přišla velmi náhle, ale mohou to být i vysoce komplexní obranné charakterové struktury, které používají sofistikované strategie.
5. Proces přizpůsobení – je poslední fází formování obranné charakterové struktury. Zatímco ve fázi sebepopření hledal jedinec způsob, jak negovat své potřeby a potlačit svou negativní reakci na jejich frustraci, ve fázi přizpůsobení hledá zdroje, které mu umožní podporovat „ego ideál“ ve Winnicottově formulaci „falešné self“. Jedinec hledá způsob, jak vyřešit problém, který řešení nemá. Jak žít jako ideální jedinec, který přežije v prostředí, které frustruje jeho potřeby, jeho bytostné vyjádření a kde nesmí projevit své pravé pocity. Tento způsob přežívání se projevuje v typu obranné charakterové struktury, jsou to behaviorální a kognitivní strategie, které podporují kompromis mezi potřebou a možnostmi prostředí. Tento pětifázový proces je velmi užitečný, když se uvažuje o příčinách vzniku obranné charakterové struktury. Varieta vývojových potřeb podmiňuje i varietu jednotlivých typů charakterů, které vznikají, když jsou potřeby neuspokojeny. 
Když psycholog Johnson syntetizoval díla významných představitelů egopsychologie, zjistil, že raných dětských potřeb je velké ale konečné množství. Pro lepší představu a pro případné podrobnější studium zde uvádím jejich výčet i s autorem:
– „potřeba vazby na primární pečující osobu (Bowlby)
– potřeba individuace skrze exploraci, vlastní aktivitu,
vytváření vlastních hranic (Mahlerová) 
– potřeba vlastního sebevyjádření (Kohut, Lowen)
– potřeba přiléhavého (attuned) vztahu já-druhý (Kohut,Stern)“ Tímto výčtem se ilustruje fakt, že od dob Freuda se výrazně rozšířilo spektrum vrozených lidských potřeb.

LZE DOSÁHNOUT TRVALÉ ZMĚNY?
Chceme-li v našem životě dosáhnout reálné a trvalé změny, musí v nejhlubších vrstvách mozku dojít k fyziologickému posunu, který umožní hlavním mozkovým strukturám rekalibrovat se, optimalizovat své funkce. Současná psychoterapie bohužel ve většině případů jen upevňuje hranici nebo zvětšuje propast mezi vesmírem hlubokého nevědomí a racionálně uvažující frontální kůrou mozku.

OIDIPOVSKÉ OBDOBÍ
Jeden z největších zdrojů touhy a schopnosti milovat je spojeny s tzv. oidipovskou fází vývoje dítěte. V té době vzniká první ne-symbiotický vztah dítěte se zřetelným zalíbením dcery k otci a syna k matce. Toto období je plné nevinné touhy, hravosti a idealizace rodiče opačného pohlaví. Je to období, kdy se v dítěti jeho věku přiměřeným způsobem probouzí síly erosu. Bohužel bylo toto období plné něhy dosti nešťastně ztotožněno s výjevem z řeckého mýtu o králi Oidipovi, který musel naplnit proroctví, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou. Sigmund Feud použil tento mýtus jako příklad pro konfliktní pocity dítěte v tomto věku, které nazval „oidipovský komplex”. Ten se stal základem psychoanalytického modelu vývoje osobnosti a poruch v tomto vývoji. Oidipovský komplex kromě již zmíněného zalíbení dítěte v rodiči opačného pohlaví zahrnuje i tvrzení o tom, že dítě vnímá situaci konkurenčně a nevědomě si přeje odstranit („zabít“) rodiče stejného pohlaví. Možnost získat rodiče opačného pohlaví jen pro sebe se ale ukáže jako nereálná a dítě se musí vypořádat s tím, že jeho přání je nenaplnitelné. Moderní psychoanalýza zmírnila důležitost tohoto konfliktu pro chápání oidipovského vývojového období a hovoří zde o tom, že dítě v tomto věku zjistí, že mezi rodiči existuje oblast, ze které je ono vyloučeno, ačkoliv by si do ní přálo patřit. V tomto pojetí se dítě opět musí vyrovnat se zklamáním, že jeho přání nebude naplněno.Při regresi do tohoto období se objevují dvě bytostné potřeby dítěte. První z nich je potřeba, aby rodič opačného pohlaví přijal a potvrdil probouzející se životní síly v dítěti včetně sil lásky, touhy a nevinné přitažlivosti. A ano – dítě může prožívat úzkost, zda toto jeho okouzlení rodičem opačného pohlaví nebude negativně vnímáno rodičem stejného pohlaví a především, zda probouzející se touha dítěte nijak nenaruší milující vztah mezi jeho rodiči. Protože druhou bytostnou touhou dítěte v tomto období není odstranění jednoho z rodičů, ale vidět rodiče jako milující se pár, aniž by se dítě se vším, co se v něm v tomto období děje, muselo cítit jako narušitel této lásky mezi jeho rodiči. Dítě si nepřeje zakoušet, že by ty krásné síly, které se v něm probouzejí, měly destruktivní dopad na jeho okolí. Pokud rodič opačného pohlaví zrale přijme a potvrdí probouzející se síly v dítěti a pokud se tím rodič stejného pohlaví necítí ohrožován, může vše proběhnout tím nejlepším způsobem, který podpoří vývoj dítěte ve zralou osobnost schopnou milovat, která má kontakt s tímto zdrojem touhy a lásky v sobě a může jej vnímat jako něco vysoce pozitivního.Pokud ovšem reakce rodičů na probouzející se síly v dítěti nejsou zralé a přijímající, pokud samotný vztah mezi rodiči není funkční, pak je dítě zprvu velmi zmateno, protože ty nové síly v sobě, které prožívá jako pozitivní, vyvolávají v jeho nejbližším a milovaném okolí negativní reakce nebo nesoulad mezi rodiči. Dítě pak raději tyto síly erosu v sobě potlačí, protože se s nimi nemůže zcela ztotožnit jako s něčím veskrze pozitivním. K tomu ovšem dojde nevědomě a toto nevědomé potlačení pak přetrvává až do dospělosti a omezuje možnosti plného prožití erotických vztahů na dospělé rovině.zdroj:

zdroj:
vycviky.cz
Mona Lisa Boysen

LÁSKA MI UMOŽŇUJE UHNOUT SI Z CESTY
Ego je zkamenělá víra v naší odloučenost. Ego je náš strach, vina a nejistota. Čím více strachu, viny a nejistoty je v nás přítomno, tím hutnější vytvářejí překážky mezi námi a úspěchem, což je právě to, co si na určité úrovni ego přeje. Přeje nám, abychom se brzdili, protože chce, abychom se domnívali, že to potřebujeme. Avšak ego je velice dobrý aspekt naší mysli, jež se chová tak, jako by byl naprosto nepostradatelný. Právě tato součást mysli nás v jednom kuse nutí nafukovat se anebo se choulit do klubíčka. Láska nám umožňuje uhnout si z cesty. Umožňuje nám přesáhnout tento strach a tyto zkamenělé způsoby odezvy. Láska nám umožňuje svobodně přijímat. Láska nás povznáší nad drobná trápení a starosti a dává vzniknout vnímavosti, která sebou přináší kontakt a radost.
Cvičení: Dnes vyjdi ven a dávej lásku. Uhni z cesty sám sobě. Dej lásku každému koho potkáš a dovol, ať se k tobě dostane láska od Boha, jež k tobě chce přijít.

Chuck Spezzano
Jestli to bolí není to láska

PŘECHODOVÉ RITUÁLY
a jejich důležitost v každé době!
Život nás neustále posouvá do dalších úrovní dospělosti. Každý z nás je jako loďka proplouvající dlouhou sérií zdymadel, která nás vyzvedávají, nebo naopak sesazují na jiné roviny. Přecházíme z jedné fáze do druhé a každý přechod je zároveň zkouškou. Do spět, vzít se, rozvést se, zestárnout, změnit práci, stát se rodičem – všichni procházíme proměnami, které nás změní jednou provždy. Tyto významné proměny námi otřesou a změní náš svět. Proto z nich míváme strach a pocit, že nás ohrožují. A potřebné změně se můžeme i vyhnout. Můžeme se oženit, aniž bychom přitom ukončili nezávislý život. Nebo se staneme rodiči a neustále se pokoušíme uchovat si starý, dětský způsob života. Když na nás tlačí temná noc, můžeme se jí bránit, ale udělali bychom lépe, kdybychom jí prošli.Dnes už si nevážíme iniciací a rituálů. Předpokládáme, že se lidé se změnou tak nějak vyrovnají, a když ne, pomůžeme jim terapií. Postrádáme mocné společné rituály, které nabízejí podporu a vedení. Náš model vývoje lidského života sice počítá s pokrokem, ale nikoli se základními proměnami bytí. Lineární myšlení, které je tak pod statnou součástí moderního života, ovlivňuje také naše porozumění našim životům. Rozvíjíme se a vyvíjíme, ale netransformujeme. Představujeme si růst jako stavbu mrakodrapu až do nebe, ne jako housenku, která se mění v motýla.Lidé říkají, že se znovuzrodili jako křesťané, ale co se takhle znovuzrodit jako lidé? Potřebujeme se znovu a znovu rodit do své lidskosti a ve stále sofistikovanější podobě objevovat, co to znamená být osobností v komunitě osobností. Archaická společenství rozuměla tomu to problému lépe než my: základní změny jsou změny v perspektivě pohledu a lze si je nejlépe představit pomocí modelu zrození. Metamorfóza self nikdy nekončí a na to, abychom úspěšně prošli každou její fází, potřebujeme účinné prostředky.Když vstoupíte do manželství nebo porodíte dítě, stanete se jinou osobou. Ale někdy není důvod hlubinné změny tak viditelný. Může ji přinést i transformující událost běžného denního typu. Když W. B. Yeats zpětně reflektoval okamžik, kdy se setkal se ženou, která ho pro následovala a změnila celý jeho život, napsal: „Před našimi dveřmi v Bedford Park zastavila drožka se slečnou Maud Gonneovou a mé životní problémy začaly.“* Tento vztah Yeatse pronásledoval celý život a přinesl mu štěstí i těžké frustrace. Yeats byl vysoce vnímavý člověk a věděl, že jediný okamžik, setkání se silnou a výjimečnou ženou, může otřást jeho duší až do hloubky.Možná také máte takový příběh o krátkém okamžiku, který úplně změnil váš život. Prožil jsem dva takové okamžiky v dětství. První v den, kdy – mohlo mi být tak dvanáct – jsem uviděl brožurku nabízející, že se mohu stát mnichem a žít v prosté místnosti, jakou ukazovali na fotografii. Ten malý leták mě rozvášnil a dodnes jsem z něj úplně nevystoupil. Další, ještě tajemnější moment byl, když jsem vypadl z loďky na Michiganském jezeře a můj dědeček mě za cenu vlastního vyčerpání zachránil. Nevím, co se v tom okamžiku odehrálo ani jak mě to přesně ovlivnilo, ale myslím, že to byla také určitá příprava, iniciace, setkání se smrtí a časná pobídka, abych bral život vážně.Některé okamžiky životní proměny mohou vrhat temný stín na budoucnost. Když vážně onemocníte, vaše nemoc není jen tělesná, ale nutí vás, abyste se podívali sami na sebe i na svět úplně jinak. A to je také rituál proměny. Vážný nával žárlivosti může ovlivnit vaše vztahy s lidmi a připravit vás na to, abyste byli dobrými partnery, kteří budou schopni zvládat manželství v celé jeho složitosti. Náhlá nálada nebo prudká emoce vás může pozdvihnout na jinou rovinu a proměnit vaši přirozenost.Zármutek nad ztrátou milovaného vás může transformovat v samotném jádru vaší osobnosti, protože zármutek je víc než emoce. Může to být bolestná restrukturace, která vás nutí změnit základní způsoby vnímání a hodnocení. Ztráta může zapříčinit úplnou proměnu života. Smrt člověka, kterého jste si vážili, vás může inspirovat, můžete si začít představovat nové možnosti a zjistit, že jediná cesta z bolesti vede skrze změnu způsobu, jak na život pohlížíte. Vaše uzdravení může být přímým důsledkem vašeho utrpení.Starověké přechodové rituály. Ve vzdálené minulosti lidé vnímali věci úplně jinak. Kolem přechodů z jednoho stavu do druhého dělali veliká dramata a vytvářeli mocné rituály, které znázorňovaly zrození, učily člověka emocionálně i symbolicky, že změnit se znamená znovu se zrodit jako nová osobnost. Obětovali zvířata, ohrožovali mladé iniciací s agresivními Při přechodu z jedné fáze do druhé si pomáhali mocnými dramatickými společenskými rituály. Chlapec nebo dívka mohli být kupř. pohřbeni do země a museli prolézt tunelem ven, chodit poslepu nebo žvatlat jako děti – to všechno, aby symbolicky znázornili zrození do nové, vyšší fáze. Antropolog Victor Turner vypráví, jak v jednom kmeni viděl člověka, který se měl stát králem. V iniciačním rituálu na něj lidé plivali, bili jej, kopali, házeli na něj odpudivé předměty a proklínali ho. Turner to šokovaný sledoval, až mu někdo vysvětlil: „Ale on ještě není králem, ještě chvíli si s ním můžeme dělat, co chceme, ale za chvíli budeme muset být poslušni jeho vůle.“ Hrozivé, barvité rituály a oběti zanechávají na mladém člověku stopy a je jimi navždy změněný.Šokující a zneklidňující rituály mají emocionální význam. Rady dostáváte každý den, ale kolik z nich se opravdu dostane dovnitř? V klíčových okamžicích budete muset projít bolestivou, znepokojující zkušeností jen proto, abyste dospěli, uvědomili si, kdo jste a jaký je život. Autonehoda, onemocnění, rozvod – to nejsou jen tragédie, ale také přechodové rituály. Mohou vás krok za krokem přivést do vaší skryté reality a udělat z vás opravdovou osobnost. Starověké rituály nás učí, že naše obvyklé bolesti i šoky nás mohou posunout k uvědomění. prvky, používali bubny, kvíleli a malovali si těla, aby zdůraznili, že životní proměna je důležitá a složitá věc.Moderní přechodové rituály. I dnes musíte na cestě k dospělosti nebo během změny v moudrého, zkušeného člověka projít emocionálním tunelem. Odchod ze školy, sňatek, změna zaměstnání, náhlý strach ze smrti nebo těžká deprese – to všechno jsou přechodové rituály. Klíčem je vždy pochopit důležitost a smysl těchto přechodů a projít iniciací. Měli byste si uvědomit, že u těchto důležitých okamžiků proměny je znepokojení velmi přirozené a dá se očekávat. Nemusíte proti němu bojovat, můžete se změně otevřít. Může se objevit úzkost a možná i tělesné symptomy. Když jsem se rozváděl, měl jsem bolestivé vřídky na jazyku – možná symbolicky, protože jsem měl potíže s vyslovením slov o rozchodu. U druhých jsem v době životních proměn viděl kožní problémy, žaludeční nevolnosti i jiné tělesné symptomy. Náboženský učenec Mircea Eliade říká, že nemoc můžeme vidět také jako iniciaci, bolestivý přechod, který má sílu přeměnit naši osobnost i život.Má první skutečná iniciace se udála, když mi bylo třináct – tehdy jsem poslechl ten leták, který jsem četl. Ještě dodnes cítím mnohé z emocí, které jsem prožíval, když jsem opouštěl domov a nastoupil do křesťanského semináře v klášteře. V září 1954 jsem se přestěhoval z rodného města Detroitu a nastoupil na školu v Chicagu. Dobře si pamatuji, jak jsem v pět hodin ráno vstal a vydal se na staré nádraží dole ve městě. Mnoho členů mé rozvětvené rodiny mne doprovázelo, aby mě viděli odjíždět. Kromě letních a vánočních prázdnin jsem se do rodiny už nikdy skutečně nevrátil a stesk, který jsem po celá ta léta pociťoval, byl tak bolestný, že se divím, že jsem to vydržel. Dodnes ve mně vůně podzimního listí a chladný vzduch, pro mnoho lidí tak nádherný a milý, vyvolává nevolnost. Kdybych se na podzim ocitl v Chicagu, i když to město miluji, nevím, jestli bych to zvládl. Stesk po domově úplně nezmizel ani po letech. Nyní si víc uvědomuji, co stálo mou rodinu a můj budoucí život to, že jsem následoval své mladické nadšení. Samozřejmě, mělo to svou cenu, ale také to vedlo k dlouhé a smutné temné noci duše, která ještě neskončila. Přestěhování, zvlášť odchod od rodiny a přátel, je jedním ze způsobů, jak se posunout na cestu duše. Může to však být velmi náročné. Na jedné rovině chcete změnu, ale na druhé je to ta poslední věc na světě, kterou byste volili. Cítil jsem se naprosto rozdělený mezi self, které toužilo po zajímavé budoucnosti, a self, které dychtilo po teplém pohodlí domova. Někdy začne temná noc tím, že jste postaveni mezi dvě nesjednotitelné touhy, když se nějaká mocná potřeba postaví proti vašemu bezpečí a pohodlí.

zdroj:
portal.cz