Diagnostika konkrétního typu tedy přináší klientovi hlubší porozumění sám sobě, integraci vlastních nevědomých obsahů do vědomí, praktické pokyny, jak se svým typem osobnosti pracovat a nabízí také účinné postupy pro uvolnění svalových pancířů a traumat. Hlubší vhled do Reichových typů osobnosti nám také pomáhá porozumět ostatním charakterovým typům a interakcím, které mezi nimi vznikají.
REICHOVY CHARAKTEROVÉ TYPY – charakterový „pancíř“
S rostoucím množstvím zkušeností Reich vyslovil hypotézu o charakterovém pancíři. Nemocní ztěžují uzdravení „celou svou podstatou“ – jinými slovy svým „charakterem“. Pancíř charakteru se při léčbě manifestuje jako „odpor charakteru“. Vznik charakterového pancíře vysvětluje Reich jako výsledek souhry dynamických psychických sil. Působící pudy vyvolaly proti působící obrannou reakci. Těchto reakcí a proti reakcí je v osobnosti klienta velmi mnoho. Jsou uloženy různě hluboko v mnoha vrstvách podle toho, v jaké době byl vybojován konflikt, který je v pozadí. Reich tyto vrstvy přirovnává k vrstvám geologického podloží. Vybojovaný konflikt zanechává v osobnosti stopu, která se projeví jako takzvaná „kalcifikace charakteru“. V této souvislosti se o vývoji osobnosti Reich vyjadřuje takto: „Funkčně antagonická jednota pudu a obrany umožňuje současně uchopit aktuální i rané dětské zážitky. … Celý svět minulé zkušenosti žije ve tvaru přítomného postoje charakteru. Osobnost každého jedince je funkčním součtem všech minulých zkušeností.“ Udržovat tento charakterový pancíř je nesmírně energeticky náročné, Reich
tvrdí, že energie která udržuje tento pancíř pohromadě je destruktivita. Pacienti odpovídali na jakékoliv narušení rovnováhy mezi pudy a obranami hlubokou nenávistí. Tuto nenávist Reich začal chápat také jako formu charakterové obrany – odporu. Shapiro ve své studii píše, že Reich
odmítl myšlenku, že pacientův odpor by mohl být přisuzován nevědomým sebedestrukčním cílům. Spíše trval na tom, že odpor je produktem sebeochraňujících motivů.
Psychická i somatická obranná složka slouží k jednomu stejnému účelu. Chrání jedince před utrpením z prožívání konfliktů pudů, potřeb a frustrací ze strany společnosti. Zrodila se tak myšlenka, že psychický obranný charakterový postoj má své fyzické vyjádření v podobě svalového pancíře
Reich si pokládal otázku, jak zdůvodnit silnou destruktivitu, která obranný charakterový pancíř drží pohromadě. Odpověď na otázku našel v potlačované sexualitě a agresi. Začal tento aspekt podrobněji klinicky zkoumat a po několikaleté práci přišel s vysvětlením, že destruktivita vázaná v charakteru není nic jiného než vztek, který člověk pociťuje nad frustrací v životě z nedostatku sexuálního uspokojení. Toto vysvětlení
může být považováno za příliš zjednodušující, nicméně musíme si uvědomit, v jaké době Reich žil a jak byla sexualita tabuizované téma. S vysokou pravděpodobností způsobovala duševní konflikty. Dále je nutné podotknout, že Reich dále rozvíjel některé myšlenky svého učitele Freuda, v jehož učení zaujímala sexualita také významné místo. Domnívám se, že v dnešních dnech mohou být příčiny neurózy vysvětlovány i jinak, přesto však přiznávám Reichovu vysvětlení váhu.
Zajímavé je podívat se ještě na aspekt destruktivity – emocí vzteku a agresivního chování z jiného úhlu. Na jedné straně je to přirozená reakce na pokus rozrušit charakterovou obranu, která jedince chránila a umožňovala mu fungovat, uspokojovat své potřeby a zároveň dostát nárokům společnosti. Ovšem je zde i druhý aspekt. „Budu-li destruktivitu považovat za sílu, která má moc přetvořit formu, dospěji k faktu, že destruktivita je síla s kreativním potenciálem.“ Emoce vzteku a agrese jsou z energetického hlediska značně nabité a silné, mohou
jedince silně energetizovat. Viděno touto optikou není destruktivita negativní, ale je silou, která může jedince pozitivně měnit.
REICHOVY CHARAKTEROVÉ TYPY – vznik charakteru
Vznik charakteru z hlediska vývoje základních lidských potřeb.
(Je to výčet fází procesu formování charakterových obran, který zahrnuje tyto prvky: „vrozené lidské potřeby, charakteristické formy jejich neuspokojování (frustrace) a následná charakterologická řešení, k těm se dostaneme v dalších článcích.) Reichova psychologie tvoří základ z kterého vycházím ve své praxi s klienty spolu s dalšími.
1. Sebepotvrzení (sebeurčení) – organizmus vyjadřuje svoje základní potřeby, přirozené právo pulzovat expanzí a kontrakcí. Konkrétně se jedná o právo existovat, právo mít potřeby, právo separace a nezávislosti, právo rozhodovat o sobě, právo milovat a milovat sexuálně. Jsou to základní potřeby a frustrace jedné každé z nich determinuje vznik určitého typu charakteru.
2. Negativní reakce prostředí – sociální prostředí,nejčastěji rodiče, neguje tyto základní potřeby nebo jsou tyto potřeby uspokojovány nedostatečně. Když je niterná energie blokována, vyvolává to přirozenou organizmickou reakci.
3. Reakce organizmu – přirozená reakce organizmu spočívá ve vyvolání příslušného afektu nelibosti například zlosti nebo strachu. Malé dítě dává tímto způsobem svému rodiči zpětnou vazbu, že je třeba změnit chování k dítěti. Pokud se změní, je vše v pořádku a dítě nevytváří patologickou negaci.
4. Sebepopření – nastává, když je negativní reakce prostředí stálá a reakce organizmu ji není schopna modifikovat. V této fázi je důležité upozornit, že nyní začíná obranný (v jistém smyslu patologický) proces, zde se tvoří obranná charakterová struktura. Za prvé malé dítě vzdá boj o sebepotvrzení a potlačí svou touhu žít, zmrazí své potřeby, zadusí svou autonomii, popře svou potřebu podpory a
zadrží svou lásku. A za druhé také potlačí veškeré reakce organizmu, potlačí sociálně nepřijatelné emoce vzdoru, strachu, vzteku atd. Strategie sebepopření mohou být různé, podle toho, v jakém vývojovém stádiu se nachází ego jedince. Mohou být primitivní, pokud negativní reakce prostředí přišla velmi náhle, ale mohou to být i vysoce komplexní obranné charakterové struktury, které používají sofistikované strategie.
5. Proces přizpůsobení – je poslední fází formování obranné charakterové struktury. Zatímco ve fázi sebepopření hledal jedinec způsob, jak negovat své potřeby a potlačit svou negativní reakci na jejich frustraci, ve fázi přizpůsobení hledá zdroje, které mu umožní podporovat „ego ideál“ ve Winnicottově formulaci „falešné self“. Jedinec hledá způsob, jak vyřešit problém, který řešení nemá. Jak žít jako ideální jedinec, který přežije v prostředí, které frustruje jeho potřeby, jeho bytostné vyjádření a kde nesmí projevit své pravé pocity. Tento způsob přežívání se projevuje v typu obranné charakterové struktury, jsou to behaviorální a kognitivní strategie, které podporují kompromis mezi potřebou a možnostmi prostředí. Tento pětifázový proces je velmi užitečný, když se uvažuje o příčinách vzniku obranné charakterové struktury. Varieta vývojových potřeb podmiňuje i varietu jednotlivých typů charakterů, které vznikají, když jsou potřeby neuspokojeny.
Když psycholog Johnson syntetizoval díla významných představitelů egopsychologie, zjistil, že raných dětských potřeb je velké ale konečné množství. Pro lepší představu a pro případné podrobnější studium zde uvádím jejich výčet i s autorem:
– „potřeba vazby na primární pečující osobu (Bowlby)
– potřeba individuace skrze exploraci, vlastní aktivitu,
vytváření vlastních hranic (Mahlerová)
– potřeba vlastního sebevyjádření (Kohut, Lowen)
– potřeba přiléhavého (attuned) vztahu já-druhý (Kohut,Stern)“ Tímto výčtem se ilustruje fakt, že od dob Freuda se výrazně rozšířilo spektrum vrozených lidských potřeb.